Proč nechodit do nemocnice aneb jak jsem si to užil!

Člověku se občas podaří něco, co asi není zrovna vhodný pro jeho tělo. Mě se to podařilo na velikonočním soustředění ve Štětí. Asi omráčen místní papírnou či co, no prostě jsem si po tréninku vyřizoval účty s Kotětem (Martin Kokotecký) a samozřejmě k tomu byly použity nástroje zcela vhodné, a tj. ponožky použité z běhání (pokud Vám tyto slova nedělají dobře, dále z bezpečnostních důvodů nečtěte). A po menši bitce zcela omráčení se to stalo. V jedné nečekané chvíli, kdy na švédské bedně bylo něco, se to něco na mě vylilo. Nejdřív jsem myslel, že mě někdo schladil (nejspíš Marťas), abychom nedělali bordel, ale asi tak za 0,45 vteřiny jsem si uvědomil, že za švédskou bednou je zeď a že ta voda se nějak nezdá studená, ale spíš naopak. Tak jsem vyskočil a naklusal nevesele do sprchy a řádně chladil. Kůže se už začala loupat, krásný to pohled pro přihlížející, a mě začínala být zima, přeci jenom ledová voda je ledová voda a já se každej rok na Štěpána ve Vltavě nekoupu. No, vypadalo to, že mi nezbývá než vyjet do nejbližší nemocnice v Roudnici nad Labem na pohotovost. I když to město vypadá jako hodně velká díra, až zas taková není (je tam dokonce i orientační klub!). Na pohotovosti si mě po chvíli vzali a prohlídli si mě. Nějaký humusy na mě dali a řekli, “Jó, deset procent je deset procent, to si tě tady musíme nechat”, tak silně nepotěšen jsem ani nestihl protestovat. Aby se neřeklo, tak mi přivezli i vozíček a úplnýho hypochondra ze mě udělali, když mi řekli, že musím mít i kapačku, abych přes noc nedehydroval. Byli mi dány nějaký ledy, abych si schladil obličej, kterej mě celkem pekelně pálil. Zbylá část už moc ne, protože byla nejspíš tak otupělá, že nestačila dodávat signály do mozku, že to pálí. No co, ve dvě v noci jsem asi konečně usnul (a přežil:-) Další den, jsem se necítil špatně, byl jsem schopen chodit, což místní sestřičky nejspíš nemohli pochopit, když se mě pořád ptali, jestli jsem schopen chodit. Byl jsem na pokoji s dvěma veterány asi tak kategorie H75, kteří už asi měli svá nejlepší léta za sebou. Na sobě měli plíny, což mi připadá vcelku nechutné. Asi tak jako jídlo. Né, že by nebylo, ale jeho úroveň se nedá srovnat ani se školní jídelnou. Dny tedy byly vcelku nudné, v televizi jako obvykle dávali takový to hnědý a že by mě český bulvár typu Blesk, Super nějak přitahoval, se taky říct nedá. Na mě ta nemocnice neudělala dobrý dojem. Každej den táta za mnou jezdil, což bylo v tý nemocnici asi to nejzábavnější.
Po deseti dnech, kdy mě vůbec nepotěšili, jsme se rozhodli, že zvolíme oddělení popálenin Vinohradské nemocnice, jelikož nám říkali, že bych mohl v pondělí odejít, ale právě v tento den nám oznámili, že se to nelepší a že to vypadá, že tam ještě chvíli budu, což se rozhodne ve středu při velký vizitě (ta vypadala asi následovně: přišlo asi deset otrávených doktorů, porozhlédlo se pokoji, primář se zeptal jestli je to dobrý, ty si kývl a během půl minuty byl pryč. No nevim, jestli by při tomhle něco zjistili, jak tam budu ještě dlouho), takže možná v pátek nám řeknou víc. Zábavné, ale tak dlouho jsme čekat nechtěli, tak bylo rozhodnuto v úterý jsem autem pádil do Vinohrad. Ještě jedna zajímavá zpráva odtamtuď byla. Po čtyřech dnech tátovi oznámili, že už nejsem v ohrožení života. No, vidíte, jak zlé to se mnou bylo :-/
Po převozu do Vinohrad mě hned na první prohlídce šokovali. Usoudili, že vlasy mají mnoho infekce a proto je musí zkrátit. Po pětiminutové prácičce ze mě udělali kvalitního skina. Není zkrátit jako zkrátit :-( Taky mi řekli mi, že to není vůbec pěkný a že tu budu několik týdnů (To je rafinovaná odpověď lékařů, kteří když se potom ptáte, jestli to znamená dva nebo tři, nebo pět až devět týdnů, stále odpovídají několik týdnů). Přecijenom to byla trochu kvalitnější nemocnice, jídlo bylo už i vcelku poživatelné (úroveň školní jídelna) a přecijenom trochu jistěji věděli o mají dělat. No, ne že by to v Roudnici nevěděli, ale například v Roudnici si nedělali problémy s mýma teplotama a tady mi ji zlikvidovali během 12 hodin. A člověk když už nemá devětatřícitky, tak se přecijenom cítí trochu líp. Dokonce byla na pokoji i televize, což ocenili většinou spolubydlící. Mě nějak Nova neláká (a ani jsem neviděl bEtA dobíhat, protože se chtěl kolega ze zvláštný školy koukat na Toma a Jeryho). Dokonce přicházeli i nějací kamarádi (Pí Dží Pí Sílí), kterým můžu jenom děkovat, že se na mě přišli podívat (no, že Marťas nesehnal Mein Kampf mě ani moc nevadí). Taky převazy byly trochu rozdílnější. Člověkovi píchli do ruky jehlu, dali mu kapačku, pak ho vodnesli na sál (zajmavý byl pohled ze sálu na hřbitov, fascinující:-) a řekli “Dobrou noc”. Člověk se probudil až na pokoji a bylo mu silně divně. Nejzajmavější byly poslední dny. V pondělí se mělo rozhodnout zda dostanu transplantaci kůže z nohy nebo ne. V úterý při vizitě (trochu kvalitnější) mi bylo řečeno, že další den pudu na transplantaci. Ve středu mě tedy odvezli na místo určení, dali mi kapačku a už se chystali mě odnýst na sál. Předtím ale přišel primář (takovej ten, co mě měl operovat. Jinak to je taky šéf toho oddělení popálenin. To jen ta orientačně, pro ty mladší [snad]), podíval se na to a řek: “Seš vyléčenej, zejtra deš domů”. Takže místo transplantace, jsem šel nečekaně domů. Spokojenost na místě.
A to je vše milé děti, víc Vám pro dnešek nepovim. Zas někdy, až se zase opařim a budu spařenej.
Skyvouš, v Praze, dne 21.4.2002