Tak jsem si říkal, že už se tu dlouho neobjevilo nic delšího než pár slov a že je to vlastně škoda a jak to bylo dřív pěkný, když se tu tejden co tejden objevovaly naprosto nečitelný slinty o nejrůznějších píčovinách. Zážitky z právě uplynulého víkendu jsou navíc silnější nežli má lenost, takže:

Jarní trojuhelník 2008

Aneb návrat na místo činu po 3 letech.

Jelikož je jeden kamarád kokot, který nechce chlastat a druhý kamarád kokot, který radši někde onanuje na žentouru, vydali jsme se na letošní ročník pouze sami dva s Voitoiem. Jsme již velcí kluci, takže jsme se jako zlatá mládež jali využít automobilu zapůjčeného od rodičů. Po nezbytném nakoupení a dolití oleje jsme mohli vyrazit. Krásně slunečné počasí v kombinaci s voitoi rádiově zapalovačovým nesmyslem a nízkou hustotou provozu navodilo úžasně pohodovou a bezstarostnou atmosféru ne nepodobnou letním prázdninám za časů střední školy. V klidném tempu a naprosto bez vyrušení jsme skrze romské ghetto a polorozpadlé silničky dojeli na shromaždiště první etapy. Sluníme se na louce a čekáme na start natěšeni na věci, které měly přijít.
A také přišly, již po 20 vteřinách závodu jsem se krásně počvachtal v bahně. A pak zase a zase a zase... Stavitel krátkou trať namotal na neuvěřitelně malý kousek mapy. Přesto se povedl docela fajn různorodý závod, kdy po fyzicky náročnější bažinaté první polovině v rovnějším, polootevřeném terénu přišla fyzicky náročnější část v zaklackovaných kopcích. Takže fajn závod a kláda mi uniká o 9 vteřin, takže spokojenost. Závod zajídáme u březího vlka fajnovou porcí žrádla, která byla bohužel zkažena poněkud horší obsluhou. V mariánkách krademe duchnu a poprvé smýváme bahno v perfektní teplý sprše.
Upraveni, vyvoněni a ve sváteční náladě odcházíme na místo míst, Hospodu s velkým H, instantní delirium, no prostě do eldoráda. Číšnice nás vítá jako staré známé a bleskurychle přináší pivo. A potom další a další... Pivo příjemně chutná, nálada je výborná. Nakonec přichází obligátní zelená (na účet podniku!!!) a fernet pro hřebíka. Spořádaně odcházíme na kutě, údajně probíhá nějaké noční svícení na spící lidi, ale já o ničem nevím.


Ráno se budíme s mírným bolehlavem, který zaháníme nákupem v penisu a zevlem po mariánkách. Jídlo v hospodě, trochu koštu pramenů a hned je zase dobře, můžeme se věnovat přípravě (spánku) na odpolední sprintík. Kali, Syon a Flaška nás budí akorát včas, takže si oblékám hodobóžový a vyvoněný toitoi dresík, to abych neudělal v parčíku ostudu, a vyrážím pěšmo na start. Při pohledu na popisy mi poprvé mizí úsměv ze rtů - 5.6 kilometrů mi nepřijde jako ideální délka sprintu. Po startu ještě vše vypadá dobře a postup na dvojku s variantou okolo eldoráda na roh tělocvičny mě nasírá jen trochu. Vrchol přichází při postupu na pětku, kde jsem se na několik minut zasekal do pekelně zasranýho křoví, dle mapy louky a semioupnu. Dobíhá mne Vláďa Mezník a stíhá Sosna - rozhoduji udělat závodu velké NP, které neodstraní ani mohutné povzbuzování náhodných kolemjdoucích (Ty vole, toitoi! Co to je? To sou ty hajzly, vole! Ahá, TOITOI!). V kopcích se plazím a po rovině na to seru, na asfaltu díky hřebům trpím, ale přesto dokončuji a odnáším si zaslouženou kládu.
Před večerní etapou se stavujeme v nedaleké hospodě, kde kvůli nám povolávají kuchaře z domova, aby uvařil večeři. Nasyceni míříme opět do podniku E, kde se potkáváme s delegací z vyspělého jihu čech, se kterou opět setrváváme až do zavíracích hodin. Opět proběhla zelená a opět jsem se nepoblil. Voitoi navíc zakoupil kultovní knihu mapující historii kultovní hospody. Tato kniha se zajisté stane povinnou četbou nás všech.

Ráno nás nalezlo v mírné kocovině. Nasedáme do auta a jedeme na královskou smrtící etapu. Již cesta na start (daleko a pekelně do kopce) dávala tušit, že dnes nic nebude zadarmo. A také není - první kontrola nefungovala a já také ne. Křeče, slabost a ztuhlost mne provázely celou první třetinou závodu. Poté následoval mírný rozběh zakončený žaketem na desáté kontrole. Byl jsem ale připraven, takže jsem si v klídku zkonzumoval své dva sojové suky. Hned se mi do žil začala vlévat nová krev a opět jsem pocítil chuť k běhu. Navíc zrovna přiběhl kalimero běžící ve velmi rozumném tempu a já jej ochotně následoval. Bohužel následný problém s botou a mírná chybka na občerstvovačku měly za následek odpoutání se kalimera směrem vzad a já tak dále pokračoval sám v poklidném tempu. Až ke konci jsem byl definitivně doběhnut a dokončil závod ve dvojici. V cíli čekalo velmi příjemné překvapení - po hodně dlouhé době jsem hned věděl, že nemám kládu. Velmi intenzivně jsem si užíval tento pocit.
Večer pak natradičně začal nákupem v plusu - já jsem se hozhodl šetřit a nežrat v hospodě (i když nám bylo slíbeno něco teplého v eldorádu) a voitoi si taky něco přilepšil. Poté klasika - sprcha, spánek a eldorádo. Tentokrát se číšnice ukázala v plné kráse. Sice nám sdělila, že chodovar není, takže budeme mít kozla, ovšem informaci o stupňovitosti piva jsem minimálně já nezaznamenal. Byla to samozřejmě dvanáctka, která tekla stejně dobře (a stejně rychle) jako předchozí mok z chodové plané. Voitoi si dal smažák, já jsem si dal mnoho piv a příchod nemši a spol si moc nepamatuji. Zbytek večera také ne. Ráno se ovšem probouzím poněkud přejetý a s NP na tváři. Následně se dozvídám, že jsem odmítl zaplatit a utekl z podniku. Aspoň to blití nebylo...


...pokračování za chvilku...