TEN YEARS AFTER
Postřehy z koncertu a jeho zákulisí

No, jak to začít... Ten Years After snad všichni znáte. Pokud náhodou ne, tak si o nich přečtěte třeba tady. Tihle pánové se letos opět (počtvrté za uplynulý rok) dostavili na naše území kupodivu s účelem odehrát pár koncertů. Nechtějte vědět, jak se to stalo, ale každopádně ve čtvrtek večer jsme se ocitli v jedné putyce (Hells Bells) Já, Nemša a Joe Gooch, který v kapele působí jako kytarista a zpěvák. Moc pěkně jsme si popovídali kupodivu hlavně o muzice. Velmi kladný dojem z rozhovoru (ten člověk se vůbec nechoval jako někdo, kdo to ve skutečnosti je) a několik dalších důvodů (třebas zajištěná doprava a ubytování) mě donutil vysomrovat z rodičů litr na lístek a konzumaci a vydat se do Hradce, kde měli v klubu U Cikána koncert. Nebudu vás týrat detaily cesty, takže přejdu k věci.
První dojem nebyl nejlepší. Paní z klubu byla velmi neoblomná a nerudná a odmítla mě vpustit na zvukovou zkoušku, že prý je zavřeno a že otvíraj v sedm. Nepomohlo ani přimluvení kapely, ani peníze u mě v ruce, že jako rovnou zaplatím vstup. Prej, že nejsou vstupenky. No co, měl jsem tak čas poznat kouzelné části Hradce, kde úplně chcíp pes a jediná otevřená hospa byla narvaná. Fuj, radši jsem se záměrem koupit si svíci zamířil do (ne)dalekého Carrefouru, ale nával vánocchtivých kupců spolu s duem kokotů produkujícím hity skupiny scooter na dva synťáky made in japan mi sebral veškerou chuť kalit. Cestou zpět jsem pozoroval muže vysekavšího se na kole. Chtěl jsem mu pomoct, ale když jsem uviděl, jak přede mnou máchá kulovnicí, tak jsem se sakra rychle zdekoval. Když si dá myslivec moc myslivce tak není radno se vyskytovat v dostřelu jeho zbraně...
Podruhé jsem tedy objevil u cikána a tentokrát už jsem dovnitř vpuštěn byl. Baba mě ale stejně pustit nechtěla, prej že určitě nemam lístek. Měl sem ho, cha cha cha! Potom už zbyla jen chvilka na zevrubnou rekognoskaci terénu (klub vypadá velmi dobře), krátké pozdravení se s umělci (měli na babu stejný názor) a pár pivsonů. Velmi zajímavé bylo i přišedší publikum. Všichni aspoň o 20 let starší a dívali se na mě poněkud s despektem. Ale jen do doby, než jsem začal konverzovat s jejich idoly. Myslím, že pár lidí to bude ještě hodně dlouho vydejchávat. Okolo deváté nastoupila kapela a to, co předváděla, se prostě nedá popsat. Brilantní skladby na pomezí jazzu, blues a rocku brilantně zahrané brilantními hudebníky. Vystoupení mělo jedinou vadu, pro plný zážitek by se člověk musel rozčtvrtit, protože při sledování jednoho hráče nešlo sledovat ty ostatní? Co tedy stojí za zmínku? Kapela byla výborně sehraná (divte se, hrajou už 40 let) a co se kvality hudebníků týče nesmírně vyrovnaná. Prostě jste nenašli slabinu. Součástí koncertu bylo mnoho skvělých kytarových sól (obzvláště to klasické Blackmoreovo ze Smoke On The Water v Goochově stálo za to), jedno extrémně precizní sólo na bicí, úžasná bitva basy s kytarou a klávesista při hře (pokud možno v nejnáročnějších pasážích) sosající pravý český gambrinus. Nádherné koření nádheré hudby. Pomyslnou třešničkou na dortu byla asi osmiminutová čistá improvizace jako za starých časů. Řikejte si co chcete, ale nic lepšího si jaksi nedokážu představit.
Následující pokalení po koncertě mě dorazilo - s kapelou jsme seděli u stolu, kalili hnusný víno, řešili teoretické i praktické hudební otázky a dělali si legraci z občerstvení, které klub pro kapelu objednal (ohnívající zelenina plus starší toustíky). Parádní tečkou za vydařeným večerem pak bylo takové malé extempore, ve kterém jsem figuroval já, opět pouze Joe Gooch (staříci už chrněli v penziónu) a dva decáky peprmintového likéru. Je to zadokumentováno, tu fotku sem dám a sám si jí asi pověsim nad postel. Jenom doufám, že mu nebylo moc šoufl, on hned další den hrál ve Vídni nebo kde...

P.S. pokud se vám zdá, že je článek příliš pozitivní a vychvalovačný, tak vězte, že sem superlativy šetřil, jak to jen šlo...
P.P.S. VoiToii, Bete, pokud se vám článek zdá moc dlouhý a o ničem, klidně si ho vrzněte do keců.