GERONTBALL NA CVIČÁKU. Po veeelmi dlouhé době jsem zavítal na známá místa v Prokopském ÚDolí lehce nadržen na pohybové aktivity mnou dlouhou dobu nepěstované a tedy značně neudržované. Nohejbal. Dorazil jsem s vyplazeným jazykem ve čtvrt na šest večer varován, že se začíná v pět a kdo přijde pozdě nehraje. Ovšem i po prvním pivu jsem zde stále seděl sám. Až pak se pomalu začli trousit staří chrousti. Zdejší hospoda prodělala malou rekonstrukci, taktéž přilehlý tělovýchovněkulturní areál. Na první pohled zaujme velmi vysokým počtem laviček a stolů, což je ještě umocněno jejich osiřelostí v tomto prosincovém počasí. V restauračním interiéru vévodí paroží s vycpaninami rozličných druhů, nevkusné dlaždičky a takřka nepitelný Gamblinus. Rozumnější si připlatí a dají si Prazdroj. S mými útrobami teda gambáč řádně zacvičil, takže jsem splnil i povinná prostná. Ovšem někteří si ho naopak vychvalovali, tak nevím?! Žízeň je děvka. A močit se chodí na zbrusu nové záchodky nebo za pletivo jako dycky. Stále stejné asfaltové hřiště má kvalitně nataženou síť s mohutnou dírou uprostřed, což přispívá k atraktivitě zápasu. Brzká tma a mžourající zářivková tělesa nás přinutila věnovat se více opelichaným kunám na stěnách a volným dívkám uvnitř. Shrneme-li to: Dobrá hra!